Vulkány na Venuši

Pokud bychom mohli strhnout toxickou atmosféru, která před námi ukrývá povrch Venuše, spatřili bychom zvláštní krajinu pokrytou strmými vrcholy, hlubokými kaňony a rozlehlými pláněmi připomínající zamrzlá moře. Téměř všechny povrchové útvary na Venuši jsou výsledkem sopečně činnosti, a ačkoli ještě nevíme, zda jsou sopky na povrchu Venuše v současné době aktivní, jedno víme jistě - že byly aktivní v relativně nedávné minulosti a že také jednou znovu aktivní budou - ve skutečnosti je totiž sopečná činnost dominující silou, která formuje povrch této planety.

Nejpůsobivějšími sopkami na Venuši jsou ohromné horské kužely dmoucí se do výšin na rozlehlých náhorních plošinách, které jsou zde ekvivalentem našich kontinentů. Zdá se, že kdysi v minulosti se kůra Venuše snažila rozlomit do několika driftujících desek podobně jako tomu je na Zemi (kontinentální drift), avšak bylo zde několik důvodů, které tento proces zastavily. Výše zmíněné vysočiny se nazývají "terrae", což v latině znamená "země". Často se rozléhají ve výšce asi 4 km nad okolními planinami.

Největšími z těchto vysočin jsou Ishtar Terra na severní polokouli a Aphrodite Terra na rovníku. Ishtar Terra je domovem nejvyšších pohoří Venuše, včetně pohoří Maxwell Montes pnoucího se podél jejího okraje. Toto ohromné pohoří tvořené sopečnými vrcholy ční do výše až 11 km nad povrchem - je tedy větší než Mt. Everest - a má na některých místech napříč téměř 100 km. Vysočina Aphrodite Terra je zase domovem slavných sopek jako např. Sapas Mons a Maat Mons.

Štítové sopky

Na Venuši se nachází více než stovka monstrózních sopek, kdežto na Zemi je pouze jedna se srovnatelnými rozměry - vulkán pod Havají. Všechny tyto "sopečné štíty" se skládají z mnoha na sobě poskládaných vrstev lávy, která se zde postupně ukládala během milionů let, v nichž docházelo k opakovaným erupcím rozžhaveného magmatu ze stále stejné praskliny v kůře planety.

Začátkem 90. let 20. stol., kdy sonda Magellan použila radar k podrobnému mapování povrchu Venuše, vyšlo najevo, že obrovské štítové sopky na Venuši jsou jen malou částí celého příběhu - nachází se zde totiž stovky jiných přírodních úkazů, které, zdá se, jsou také sopečného původu. Ukázalo se, že většina z nich jsou středně velké štítové sopky podobné těm na Zemi, avšak některé útvary jsou zcela odlišné.

Tak například tzv. "palačinkové dómy". Jedná se o plytké výchozy kruhového tvaru se strmými stěnami, které byly vytvořeny obzvláště viskózní nebo lepkavou lávou vytékající skrze trhliny v povrchu. Jelikož tato láva nebyla dostatečně pohyblivá, aby se rozprostřela okolo původního kráteru, hromadila se na něm v podobě velkých bublin, které si pomalu sesedaly a tuhly až nakonec trhlinu v kůře (kráter) zcela ucpaly. Palačinkové dómy se často nacházejí na povrchu Venuše ve skupinách - ty jsou pravděpodobně vytvářeny tak, že si roztavené magma z jednoho velkého magmatického krbu v podzemí razí cestu na povrch hned několika různými trhlinami.

Dále jsou tady tak zvané koruny, novy a arachnoidy (tyto názvy pochází z latinských výrazů pro "korunu" nebo "věnec", "novou hvězdu" a "pavouka" či "pavučinu"). Jedná se o široké sítě zdánlivě jemných prasklin v povrchu Venuše měřících napříč 50 až 150 km. Koruny jsou tvořeny věncem soustředěných kružnic (či oválů) okolo centrální prohlubně, novy jsou paprskovité (hvězdicovité) útvary, v nichž se střídají hřebeny s příkopy, a arachnoidy jsou tvořeny kombinací obou předchozích útvarů (na věnec typu koruna navazují vnější radiální paprsky). O korunách se soudí, že zviditelňují oblasti, kde se kdysi roztavená láva snažila protlačit ven vzhůru z podpovrchového magmatického krbu. Tím došlo v tomto místě ke zvednutí povrchu a vzniku kruhových trhlin. Poté, co došlo k erupci magmatu, a roztavená láva přes tyto trhliny odtekla, zůstaly v pevné kůře prohlubně. Novy zase znázorňují tok roztaveného magmatu podél radiálních trhlin směřujících radiálně do všech směrů ze středového kráteru, v němž došlo k erupci, a arachnoidy jsou pravděpodobně kombinací obou výše zmíněných mechanismů - s jistotou však nebyly doposud vysvětleny.

Pravděpodobně nejúchvatnější na venušiných vulkánech je skutečnost, že jsou všechny přibližně stejně staré. Spočítáním kráterů na povrchu Venuše vědci odhalili, že nejméně 80 % celého povrchu planety má stáří "jen" asi 400 milion§ let - v době, kdy se v oceánech na Zemi již začali vytvářet první složitější formy života, byl povrch Venuše téměř celý přetvořen mohutnými sopečnými erupcemi.

Před téměř půl miliardou let probíhala na Venuši skutečně pozoruhodná podívaná. K erupcím docházelo pravděpodobně po dobu mnoha milionů let a po celou tuto dobu byly obrovské plochy povrchu Venuše pokryty soptícími vulkány a žhnoucími, pomalu chladnoucími lávovými poli. Proč by však měly všechny vulkány soptit tímto způsobem najednou?

Podle nejlepší současné teorie to je způsobeno tím, že na Venuši se nevyvinul řádný systém tektonických desek. Na Zemi, kde tento systém funguje, je díky tektonickým deskám uvolňováno z jejího jádra teplo postupně a téměř konstantní rychlostí. Sopky jsou na Zemi koncentrovány podél hranic tektonických desek, kde je sopečná činnost vyvolávána pohybem desek k sobě a od sebe. Krásným příkladem je tzv. Ohnivý kruh ležící v Tichém oceánu, který se táhne od Aljašky až po Jižní Ameriku a na druhé straně od Sibiře po Filipíny.

Na Venuši však tektonické desky, které by mohly tímto způsobem postupně uvolňovat hromadící se tlak, neexistují. Teplo se sice stále snaží unikat z jádra do chladnějšího okolního prostředí a nakonec do vesmíru, ale tuhá kůra Venuše jej nepustí a chová se jako víko tlakového hrnce. Teplo je "vězněno" těsně pod povrchem planety. V důsledku toho na většině povrchu planety dochází pod kůrou k tavení hornin k tvorbě natlakovaných magmatických krbů.

Když je nakonec tlak příliš vysoký, Venuše si "odfoukne" - magma si prorazí cestu všemi slabšími místy v kůře, která dokáže najít, a během příštích několika milionů let se rozprostře po celé planetě a vymaže tak vše, co mu přijde do cesty, a nakonec ztuhne a zanechá na povrchu Venuše zcela nový ráz krajiny.

Ochlazování

Naposledy k tomu došlo před asi 400 miliony lety a pouze některé vysokohorské oblast, jako např. Alpha Regio, zůstaly relativně nezměněny a jsou tak jediným pozůstatkem prastarého povrchu Venuše. K těmto kataklyzmatickým erupcím dochází jednou za pár set milionů let. Postupem času s tím, jak se bude jádro Venuše stále více ochlazovat a vysílat do svého okolí stále menší a menší množství tepla, budou erupce méně časté, ovšem dnes neexistuje žádný důvod si myslet, že již k žádným erupcím nedojde.

Jednoho dne se vulkány opět probudí a zaplaví lávou nízko položené oblasti povrchu Venuše, který přetvoří do zcela jiné podoby, než v jaké Venuši známe dnes.