Sluneční soustava

Království Slunce

Astronomové někdy popisují Slunce jako hvězdu podprůměrné velikosti, s průměrnou jasností, která se nachází na odlehlém místě úplně obyčejné galaxie.

To je však vůči prostředí, které obklopuje naši planetu, velmi nespravedlivé. Sluneční soustava je naopak velmi bohaté a rozmanité místo. Na relativně malé ploše vesmíru můžeme najít planetu, která rotuje "vzhůru nohama", světy s jezery plnými metanu, tělesa s obrovskými pohořími vzniklými srážkou s jinými tělesy, zmrzlé měsíce, planety tak řídké, že by mohly plavat ve vodě, ale také přirozené družice planet s gejzíry chrlícími síru a poli žlutého sněhu.

Oáza života

Je také naším domovem. Toto konstatování může znít poměrně fádně, ale jedná se o naprosto výjimečnou věc. Podle našich současných znalostí je sluneční soustava jediným místem ve vesmíru, které hostí život. Dosud nebyli vědci schopni přesně spočítat pravděpodobnost výskytu života jinde ve vesmíru. Nejsou ani schopni říci, jestli to byl osud nebo náhoda, kdo vytvořil ve sluneční soustavě život.

Možná právě skutečnost, že žijeme na Zemi a jsme schopni pozorovat celou sluneční soustavu teleskopy a vesmírnými sondami a uvažovat nad těmito existenčními otázkami, je důvodem, proč se Slunce, naše planeta a jejich umístění zdají tak obyčejné.

Zde se nacházíme

Sluneční soustava se nachází přibližně na půli cesty k vnějšímu okraji Mléčné dráhy. Mléčná dráha je spirální galaxie, která vypadá trochu jako mučednické kolo sv. Kateřiny nebo jako rotující hvězdice. Napříč má asi 100 000 světelných let. Sluneční soustava leží uvnitř ramene Oriona, které je výběžkem ramene Střelce, což je jedno z hlavních spirálních ramen naší galaxie. Je vzdálena od středu Mléčné dráhy asi 25 000 - 28 000 světelných let.

Celá galaxie se otáčí kolem své osy. Rameni Oriona, které unáší naší sluneční soustavu, trvá jeden oběh asi 225 - 250 milionů let. Tato doba se nazývá jeden galaktický rok a to proto, že není odlišný od otáčení Země kolem Slunce.

Sluneční soustava se skládá z centrální hvězdy, Slunce, kterou obíhá osm planet, tři trpasličí planety a nesmírné množství menších těles. Jedná se například o tzv. blízkozemní objekty (NEO - near earth objects), jako jsou například asteroidy a meteority, které představují hrozbu pro Zemi a musejí být monitorovány.

Nebo komety, které k nám přicházejí z vnějších oblastí sluneční soustavy. V neposlední řadě také 162 známých měsíců, které jsou věrnými souputníky planet naší sluneční soustavy. Zajímavé je i to, že některé z těchto měsíců jsou ve skutečnosti větší než nejmenší planety.

V roce 2006 vyřadila Mezinárodní astronomická unie (IAU) planetu Pluto ze seznamu plnohodnotných planet. Zařadila ji společně s Ceres, která se nachází v pásu asteroidů, a s Eris, která je nedávno objeveným tělesem a nachází se daleko za Plutem, do nově vytvořené kategorie "trpasličích planet".

Pět planet nejbližších Zemi lze pozorovat pouhým okem: rychlík Merkur, večernici či jitřenku Venuši, bojovný rudý Mars, krále sluneční soustavy Jupiter a Saturn s jeho okouzlujícími prstenci.

Všechny tyto planety byly známi již našim předkům, ti je také začali nazývat planetami. Objev Uranu a Neptunu musel počkat až do doby, kdy byly vyvinuty výkonné teleskopy. Stalo se tak až v 18. a 19. století.

Protože jsou planety mnohem blíže Zemi než hvězdy, zdá se, že se pohybují na jejich pozadí - odtud také jejich název "tuláci" (název planeta pochází z řeckého "planétés" - což znamená tulák). Zajímavé je, že všechny planety se pohybují víceméně v jedné přímce. Již první astronomové si rychle uvědomili, že to znamená jediné. I přes značné  vzdálenosti mezi sebou se všechny planety pohybují v jedné rovině - v imaginární rovné ploše rozprostírající se celou sluneční soustavou.

Sluneční rodina

Ve sluneční soustavě jsou i jiné zajímavé pravidelnosti. Planety jsou přirozeně rozděleny do dvou skupin. 

- první čtyři (Merkur, Venuše, Země, Mars) jsou malé, husté a skalnaté světy, tzv. terestrické planety. 

- další čtyři (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun) jsou veliké, řídké a plynné světy, tzv. plynní obři. 

Tyto dvě skupiny rozděluje pás asteroidů, změť letících balvanů, která je domovem trpasličí planety Ceres. 

Za skupinou plynných obrů se nachází podivné světy Pluta, jeho měsíce Charona a trpaslíka Eris (tzv. Kuiperův pás).

Ještě dále se nachází Oortův oblak, kulovitý plášť sluneční soustavy.

Vznik sluneční soustavy

Způsob, jakým je sluneční soustava rozdělena, odráží historii jejího vzniku. Zrodila se z hroutícího se mraku plynu a prachu (mlhoviny) před 4,5 miliardami let. V souvislosti s tím, jak se mlhovina vlivem vlastní gravitace hroutila, začal mrak prachu rotovat, zplošťovat se a protahovat, takže vytvořil tzv. protoplanetární disk, který obklopoval rovník právě vzniklé hvězdy - Slunce. Z tohoto disku nakonec vznikly planety, což vysvětluje, proč obíhají Slunce v jedné rovině.

Jakmile začalo mladé Slunce zářit, jeho teplo a intenzivní sluneční vítr (proud nabitých částic vznikající v nejvyšších vrstvách sluneční atmosféry) roztavil led a vypudil lehčí prvky a plyny z vnitřní části soustavy. Proto jsou vnitřní planety husté a skalnaté. Mnohem dále od Slunce však bylo chladněji na to, aby došlo ke kondenzaci plynů a to umožnilo vznik plynných obrů.

Objevování sluneční soustavy

Po dlouhá staletí studovali astronomové vesmír pomocí pozemských přístrojů. Objevili Jupiterovy měsíce (Galileo, 1610), eliptický tvar oběžných drah planet (Kepler, 1609-1615), Uran (Herschel, 1781), Neptun (Galle, Le Varrier, 1846) a Pluto (Tombaugh, 1930). Ke studiu vesmíru se kromě vlnových délek viditelného světla používaly také jiné vlnové délky, např. rádiové vlny a ultrafialové záření.

Největší krok vpřed však znamenal bezesporu příchod umělých družic, které  vědcům umožnily překonat rušivý vliv zemské atmosféry a vidět vše zblízka. Mnohé z toho, co o sluneční soustavě víme, jsme se dozvěděli v neuvěřitelně produktivním půlstoletí, v kosmickém věku, který začal v r. 1957. Stále jsme však ještě na začátku. Můžeme si být zcela jistí, že v následujících desetiletích odhalí naše sluneční soustava ještě mnohá svá tajemství.

Velikost sluneční soustavy

Závisí na tom, co považujeme za sféru vlivu Slunce. V každém případě dosahuje naše sluneční soustava daleko, daleko za oběžnou dráhu nejvzdálenější planety.

Sluneční soustava se nachází v obalu, kterému se říká heliosféra. Jedná se o bublinu vytvořenou slunečním větrem. Vně této sféry je mezihvězdná hmota zmítaná slunečními větry jiných hvězd. Za okraj sluneční soustavy je považována tzv. heliopauza. Jedná se o místo, kde je sluneční vítr o našeho Slunce zastaven okolními hvězdnými větry. Je od nás vzdálena 15000 - 20000 milionů km. Ještě dále se nachází "čelní rázová vlna". Jedná se o obrovskou rázovou vlnu tvořenou slunečním větrem. Gravitační vliv Slunce však zasahuje ještě dál.

Zastoupení hmoty ve sluneční soustavě:

Slunce: 99,86 %

Planety: 0,135 %

Komety: 0,01 %

Přirozené družice: 0,00005 %

Asteroidy: 0,0000002 %

Meteoroidy: 0,0000001 %

Meziplanetární hmota: 0,0000001 %

Naše sluneční soustava je složena z jedné hvězdy a nějakých malých zbytků! 

Carl Sagan