Teorie Gaia
Počátkem 70. let 20. stol. navrhl bývalý vědec NASA James Lovelock se svým kolegou Lynnem Margulisem nový způsob pohledu na Zemi. Všimli si, že mnoho procesů, které udržují Zemi v rovnováze, se reguluje zcela samo - změna jednoho procesu vede ke změnám v ostatních procesech tak, že dojde ke znovuobnovení rovnováhy.
Například vyšší koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře nevede pouze ke globálnímu oteplování, ale také ke zlepšení podmínek pro hojnější růst rostlin jako např. stromů a planktonu. Protože však stromy a plankton oxid uhličitý spotřebovávají, dojde časem zase k obnovení rovnováhy.
Lovelock a Margulis navrhli. Aby byla Země a její flóra a fauna považovány za jeden obrovský organismus (nemysleli to však doslovně), jehož jednotlivé části se chovají ve prospěch udržitelnosti života.
Varovali však současně, že tento samoregulační systém funguje v dlouhodobém měřítku a že rychlé změny, které na Zemi způsobuje člověk, mají potenciál v měřítku krátkodobém Gaiu překonat způsobujíce nepředvídatelné následky pro všechny formy života - včetně lidí.
Teorie Gaia byla pojmenována po řecké bohyni Země.
Magnetické pole Země
Zemské jádro tvořené směsí roztaveného železa a niklu, která neustále cirkuluje okolo pomalu tuhnoucího vnitřního jádra, hraje životně důležitou roli při ochraně naší planety. Rotující masa železa v jádře vytváří totiž elektrický proud, který následně generuje zemské magnetické pole. Siločáry geomagnetického pole vychází z povrchu Země na jižním a severním magnetickém pólu, odkud se rozprostírají do okolního prostoru, kde vytváří ochrannou obálku naší planety, jež zachycuje a vychyluje nebezpečné částice slunečního kosmického záření.
Bez této ochrany by život na Zemi nemohl existovat. Magnetosféra Země je narušována tlakem částic slunečního větru tak, že tvoří ohromný ocas vlající směrem od Slunce. V horních vrstvách atmosféry dochází ke srážkám elektricky nabitých částic slunečního větru s atomy kyslíku a dusíku, které vytvářejí nádherná světelná představení známá jako severní a jižní polární záře (Aurora borealis a Aurora australis).
Nitro Země
Jádro naší planety je tvořeno zejména železem a niklem. Zatímco vnitřní jádro je pravděpodobně pevné, vnější jádro je z větší části roztavené teplem, které zde zbylo ještě od doby vzniku Země. K vytváření tepla přispívá také rozpad radioaktivních prvků, které se v jádře nacházejí. Cirkulující roztavené železo vytváří mohutné magnetické pole. Okolo vnějšího jádra se nachází plášť - většinou tuhá horninová hmota tvořená silikáty. Teplo unikající z jádra způsobuje konvektivní proudy, které vytlačují horkou horninu na povrch, zatímco chladnější hornina klesá zase zpět dolů.
Zemská kůra a svrchní vrstva pláště tvoří pevnou vrstvu - litosféru. Ta se pohybuje po slabší, kluzké vrstvě nazývané astenosféra. Tloušťka zemské kůry se velmi liší. Pod pevninami je kůra tlustší (až 70 km) kdežto pod oceány je velmi tenká (až 6 km). Dno oceánů je neustále obnovováno díky tektonické činnosti poháněné prouděním hmoty v plášti.
Nové dno oceánů je vytvořeno v tzv. Středooceánských hřbetech, kde roztavená hornina (magma) vyvěrá na oceánské dni, čímž od sebe odtlačuje litosférické desky. Jinde se oceánské desky naopak zasunují pod kontinenty a vytváří při tom vulkány a zemětřesení.
