Rudá planeta

Má poloviční velikost v porovnání se Zemí a povrch pokryt jemným rezavým prachem - tato slavná Rudá planeta na nás ale může svým vzhledem dělat mylný dojem. Ve skutečnosti se totiž jedná o planetu, která je v naší sluneční soustavě Zemi nejpodobnější.

Mars je ze všech skalnatých planet, které dominují vnitřní části sluneční soustavy, nejvzdálenější od Slunce. Je větší než Merkur, ale podstatně menší než Země nebo Venuše. Mars je komplikovaným světem, jehož povrch byl zformován podobnými silami jako povrch naší Země. Dnes se obě tyto planety od sebe nápadně liší, avšak v minulosti byl Mars v mnohém Zemi podobný.

Náš vnější soused

Mars oběhne okolo Slunce jednou za 687 pozemských dní. Pohybuje se přitom v průměrné vzdálenosti 228 milionů km od Slunce. Mars má v porovnání s ostatními planetami neobyčejně protáhlou eliptickou dráhu. Na jednom konci (v periheliu) se přibližuje ke Slunci na vzdálenost až 206,66 milionů km, zatímco na druhém (afeliu) je Mars vzdálen od Slunce 249,2 milionů km. Pouze oběžná dráha maličkého Merkuru má ještě protáhlejší tvar.

Oběžná dráha Marsu interaguje s dráhou Země takovým způsobem, že se vzdálenosti mezi těmito planetami neustále mění. Při jejich vzájemném přiblížení, ke kterému dochází každých asi 26 měsíců, kolísá jejich vzdálenost v rozmezí 55 do 102 milionů km. Nejblíže se k sobě planety dostanou vždy jednou za 16 let.

Zatímco délka roku na Marsu se od toho pozemského výrazně liší, dny a střídání ročních období jsou překvapivě stejné - Mars se kolem své osy otočí jednou za 24 h a 37 min a jeho osa má sklon 25,19° vůči kolmici k rovině jeho dráhy, což je o něco více než sklon zemské osy, který činí 23,5°. Ke Slunci se proto během roku nejprve přiklání jedna polokoule a potom druhá, což vede ve svém důsledku k tomu, že na Marsu dochází také, podobně jako na Zemi, k periodickému střídání ročních období.

Roční období na Marsu lze pozorovat i ze Země, protože s jejich střídáním dochází ke zvětšování či zmenšování ledových polárních čepiček. Ty tvoří na severním a jižním pólu jasně bílé plochy. Jako první je pozoroval astronom Christiaan Huygens kolem r. 1659. Zatímco polární čepičky na Zemi jsou tvořeny výhradně zmrzlou vodou, většina viditelného ledu na Marsu je tvořena jinovatkou z oxidu uhličitého. Ten se obecně nazývá "suchý led".

Na Marsu se nachází velké množství oxidu uhličitého (CO2). Jedná se totiž o hlavní složku jeho tenké atmosféry. Oxid uhličitý tuhne při -78°C. Má neobvyklou vlastnost, že přechází přímo z plynného do pevného skupenství bez tvorby kapaliny (desublimace). Podobně dochází k jeho odpařování z pevného přímo do plynného skupenství. Menší část polárních čepiček je tvořena také "klasickým" ledem. Ten se nachází i na povrchu, ale především ve směsi s věčně zmrzlou půdou. Viditelná rozloha čepiček roste a klesá s tím, jak na podzim a na jaře dochází k desublimaci, respektive sublimaci oxidu uhličitého.

Sopky, krátery a kaňony

Při pohledu ze Země je na povrchu Marsu vidět řada tmavějších oblastí se jmény jako Syrtis Major, Mare Acidalium a světlejší oblasti jako například Argyre Planitia a Hellas Planitia. Až do počátku éry kosmického věku lidé doufali, že tyto tmavé skvrny mohou být oblastmi hojné vegetace nebo projevů činností primitivních forem marťanského života. O Marsu se totiž lidé domnívali, že se jedná o podobně pestrý svět, jakým je Země. První průlet kosmické sondy (Mariner 4 v červenci 1965) tak přinesl do jisté míry pro lidstvo zklamání, když odhalil pouze povrch hustě posetý krátery, který se podobal spíše než zemskému povrchu, povrchu Měsíce.

I přes další průlety sond Mariner 6 a Mariner 7, trvalo dalších šest let, než se opět zcela změnil náš pohled na tuto planetu. Mariner 9 byl první sondou, která zaparkovala na oběžné dráze kolem Marsu. Když se v listopadu 1971 k Marsu přiblížila, byla celá planeta zahalena do obrovské písečné bouře, které jeho povrch čas od času zakrývají.

Když se po určité době atmosféra vyčistila, sonda začala na Zemi posílat fotografie mohutných sopek, větších než těch, které známe na Zemi, a obrovských systémů kaňonů, které jsou mnohem delší a hlubší než Grand Canyon v USA. Tyto kaňony byly brzy pojmenovány Valles Marineris. Fotografie však odhalily mnohem více. Na povrchu Marsu se nachází stopy něčeho, co připomíná vyschlá říční koryta a dokonce ostrůvky, které by mohly být vytvořeny katastrofickými povodněmi.

Chladný a bez života

Jestliže se minulost Marsu zdá být pestrá a zajímavá, v současnosti se nám Mars jeví jako vyprahlá, chladná a mrtvá planeta. Povrchové moduly sond Viking vypuštěné v 70. letech 20. stol. tento náš dojem potvrdily, když výsledky jejich testů, kterými měla být analyzována organická hmota v půdě Marsu, byly negativní.

Mise sond Viking byla poslední úspěšnou misí k Marsu na více než jedno desetiletí - NASA se v 80. letech zaměřila na jiné priority. Stará sovětská kosmická agentura a její následovníci sice podnikli několik statečných pokusů, ale ty, zdá se, všechny selhaly. Další americký pokus v r. 1992, sondu Mars Observer, také potkal neslavný konec. Krátce po zaparkování na oběžné dráze okolo Marsu s ní bylo ztraceno spojení.

Zpátky v záři reflektorů

Teprve v r. 1997 začala nová éra průzkumu Marsu. 4. července 1997 se na padácích spustil na Mars přistávací modul planetární sondy Mars Pathfinder. Po přistání se modul rozvinul, aby vypustil Sojourner - malé vozítko poháněné sluneční energií. To se pak pohybovalo po okolní krajině celých 83 dní, během nichž fotografovalo a analyzovalo marťanské horniny. Poté přestalo fungovat. Později, v září téhož roku, uskutečnila další sonda Mars Global Surveyor detailní fotografování Marsu z jeho oběžné dráhy.

V následujícím desetiletí od znovuobjevení průzkumných letů na Mars, následovaly tyto průkopníky nové éry další přistávací moduly, planetární vozítka i orbitální sondy. Došlo sice i k ostudným chybám, ale převážná část misí byla úspěšná. Náš pohled na Mars byl těmito misemi jednou provždy změněn. Všechno, co o Marsu dnes víme, se zdá být komplexnější a spolehlivější.

Nacházejí se zde řečiště a rokle, které byly vytvořeny z geologického hlediska zcela nedávno, obrovská ložiska směsí ledu a půdy a pravděpodobné známky toho, že po povrchu i v současnosti občas protéká kapalná voda. Na Marsu se nachází mnohem více sopek, než se předpokládalo, z nichž mnohé jsou menší, asi o velikosti těch pozemských, a některé mohou být i dnes ještě aktivní. Jsou zde také složité cykly změn počasí a klimatu, roviny bičované občasnými prachovými bouřemi a pouště plné podivných, větrem tvarovaných dun.

Možnost života

Nejlákavější myšlenka je však myšlenka týkající se možnosti existence života na Marsu. Přes všechny naše objevy se zdá být prostředí na Marsu nehostinné a životu nepřátelské. Mars má tenkou atmosféru, v níž dominuje oxid uhličitý, nemá ozonovou vrstvu ani silné magnetické pole, které by jeho povrch chránilo před slunečním zářením a vysokoenergetickými částicemi přicházejícími od Slunce.

Na druhou stranu Mars již minimálně nepovažujeme za pouhou vyprahlou pustinu. Vesmírné sondy nám odhalily, že Mars je v mnohém podobný Zemi a nejnovější objevy na Zemi nám dokazují, že život se může vyvinout i ve velmi nepřátelských podmínkách, dokonce snad i v takových jaké panují na Marsu.