Popelavý svit

Jedním z nejzajímavějších tajemství Venuše je podivná záře, která bývá často pozorována na její noční, Sluncem neosvětlené, straně. Odborníci se nemohou shodnout na tom, co ji způsobuje.

Krátce před a po své dolní konjunkci (když prochází mezi Zemí a Slunce), se Venuše jeví jako velký a jasný tenký srpek, který lze pozorovat před úsvitem, nebo těsně po soumraku. Vypadá velmi podobně jako mladý srpek Měsíce a stejně jako u Měsíce je i u Venuše možné pozorovat jemnou záři vycházející z její temné strany odvrácené od Slunce.

V případě Měsíce lze tento jev velice snadno vysvětlit - jedná se zkrátka o "Zemský svit", důsledek odrazu slunečního záření od Země, které dopadá na Sluncem neosvětlenou stranu Měsíce (podobně jako v noci je Země osvětlena Měsícem.

Fáze srpku

Toto vysvětlení však u Venuše nefunguje - i přesto, že je Zemi nejbližší planetou, je příliš daleko, aby mohla být osvětlena zemským svitem. Venuše také nemá žádnou přirozenou družici (měsíc), která by odrážela světlo na její noční stranu. V průběhu staletí tento jev, který obvykle vypadá jako rovnoměrná šedozelená záře vycházející z noční strany planety, oznámila spousta astronomů. Nazývá se běžně "popelavý svit".

První kdo si tohoto svity všimnul, byl italský astronom Giovanni Battista Riccioli, který jej zpozoroval v noci 9. ledna 1643. Brzy jeho pozorování hlásili i další astronomové. Zdálo se, že často bývá nejviditelnější, když je Venuše poblíž své fáze úzkého srpku.

V tuto chvíli bývá Venuše nejblíže Zemi. Důvodem je pravděpodobně fakt, že s tím, jak se planeta pohybuje dále od Země, roste viditelná část její denní strany, Venuše je čím dál jasnější a zároveň se její průměr zmenšuje, což vede k tomu, že popelavý svit je obtížněji pozorovatelný.

Během několika prvních století po objevu popelavého svitu vznikla řada důmyslných teorií snažící se tento jev vysvětlit. Tak například některé teorie připisovali popelavý svit bleskům v atmosféře, zatímco jiné předpovídaly existenci dosud neobjeveného měsíce kroužícího kolem této planety a odrážejícího na ni sluneční světlo.

Nejromantičtější teorie dokonce přisuzovaly původ popelavého svitu inteligentním venušanům. Německý astronom Franz von Gruithuisen se například domníval, že v záři popelavého svitu objevil periodický cyklus a navrhnul teorii, podle které je popelavý svit způsobován ohromnými festivaly ohně, jimiž venušané oslavují nástup nového vladaře. Později navrhnu, že světlo může mít původ v úmyslně vyvolaných požárech, kterými venušané vypalují pralesy pro zemědělské účely.

Nikdo mu však nevěnoval mnoho pozornosti. Von Gruithuisen byl náchylný k fantazírování o mimozemských civilizacích a zničil si svou reputaci dobrého pozorovatele tím, že tvrdil, že na Měsíci spatřil města a jiné známky inteligentního života.

Kosmický věk

Pozorování popelavého světla pokračovala dále ve stejné míře. Někteří tato pozorování zavrhovali s tím, že se jedná o optický klam. Často ovšem byli mezi pozorovateli respektovaní astronomové jako například William Herschel (objevitel planety Uran) a v současnosti třeba Patric Moore.

Pozorování provedená z kosmických sond na oběžné dráze i z největších pozemských dalekohledů potvrdila, že noční strana Venuše skutečně nepravidelně září. Vyzařované světlo je bohužel příliš slabé na to, aby jej spatřili pozorovatelé vybaveni malými dalekohledy. Pokud tedy popelavý svit existuje, co ho způsobuje?

Jedním z oblíbených vysvětlení jsou stále blesky - několik kosmických sond totiž opravdu potvrdilo, že v atmosféře Venuše občas probíhají elektrické bouře. Ale pokud blesky skutečně osvětlují vrstvy mračen, mohly by být pozorovány jako stálá, trvalá záře?

Polární záře, podobné těm probíhajícím na Zemi, nemohou být jako vysvětlení tohoto jevu použity. Vznikají totiž interakcí magnetického pole planety s proudem částic letících ze Slunce a Venuše nemá téměř žádné magnetické pole. Nejvíce přijímaná teorie mezi moderními astronomy říká, že popelavý svit je formou světelného záření, o kterém s jistotou víme, že vzniká také v horních vrstvách atmosféry Země.

Podle této teorie rozkládají v horních vrstvách atmosféry ultrafialové paprsky přicházející ze Slunce molekuly oxidu uhličitého na oxid uhelnatý a kyslík a přitom vzniká slabé nazelenalé světlo.