Pekelná planeta

I přesto, že je pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy, je Venuše, náš nejbližší vesmírný soused, zlým dvojčetem naší Země - její vroucí, dusivá atmosféra je naprosto nepřátelská pro život.

Je malým zázrakem, že Venuše, která je po Slunci a Měsíci nejjasnějším objektem na nebi, fascinovala člověka již od pradávna. Římští astronomové si personifikovali tuto zářící "hvězdu" za bohyni lásky. Dnes víme, že se jedná o svět se svými vlastními pravidly - svět, který nabízí šokující srovnání s naším vlastním.

Venuše obíhá okolo Slunce každých 225 dní v průměrné vzdálenosti Země od Slunce, která činí pro porovnání 150 milionů km. S průměrem 12 104 km je Venuše jen o málo menší než Země, takže by se dalo očekávat, že podmínky na ní budou stejné, jako na naší planetě (pouze zde bude o něco tepleji). Neudiví nás asi proto, že se astronomové skutečně kdysi domnívali, že se pod její tlustou vrstvou mračen může skrývat pohostinný a pro člověka obyvatelný svět.

Naneštěstí pro ty z nás, kteří sní o exotických Venušanech, byla rychle průzkumnými sondami odhalena drsná pravda - drobné rozdíly mezi Zemí a Venuší se zkombinovaly tak, že z ní vytvořily jedno z nejsmrtelnějších míst sluneční soustavy.

Její hustá, dusivá atmosféra je tvořena především oxidem uhličitým (CO2) a vytváří na povrchu stokrát vyšší tlak než na Zemi. Masivní skleníkový efekt vyhnal povrchové teploty až do výše 480 °C. V atmosféře kondenzuje kyselina sírová, která dopadá na Venuši ve formě vysoce korozivního kyselého deště. Díky tomu je každé těleso, které se chce dostat na její povrch, současně drceno, taveno a spalováno.

Pod mraky

Mraky, které pokrývají horní vrstvy atmosféry Venuše, jsou oslnivě jasné - odrážejí až 80 % dopadajících slunečních paprsků. Aby mohli rozlišit jejich detaily, musí vědci fotografovat za pomoci speciální techniky. Takto zpracované fotografie odhalily, že mraky oběhnou okolo celé planety každé čtyři pozemské dny, přičemž vytvářejí obrovské pásové obrazce.

Planeta točící se pozpátku

Dokud astronomové neprovedli experiment s odrazem radarového signálu od povrchu Venuše, byla perioda její rotace zahalena rouškou tajemství. Překvapivě se ukázalo, že Venuši trvá rotace kolem vlastní osy (243 pozemských dní) déle, než oběh okolo Slunce (225 pozemských dní).

Ještě více pozoruhodné však bylo zjištění, že Venuše rotuje pozpátku. Jedna z teorií vysvětluje toto podivné chování tím, že planeta je zpomalována třením o vlastní hustou atmosféru. Další teorie říká, že planeta je "vzhůru nohama" proto, že krátce po jejím vzniku došlo k ohromné kolizi s jiným nebeským tělesem.

Mise k Venuši

První kosmickou misí, která měla prozkoumat podmínky na Venuši, byla mise sovětských sond Veněra. První sondy Veněra byly zkonstruovány zejména za účelem analýzy atmosféry planety. Stalo se však, že sondy Veněra 1,2 a 3 selhaly a nepřenesly na Zemi vůbec žádnou informaci.

Důvodem byla buď porucha způsobená během jejich cesty, nebo pro ně byly podmínky na planetě až příliš kruté. Sondy Veněra 4,5 a 6 již však na zemi poslaly použitelné informace a Veněra 7 v r. 1970 dokonce poprvé přistála. Trvalo nicméně až do roku 1975 než na Zemi dorazily první dostatečně kvalitní fotografie Venušina povrchu.

Koncem 70. let minulého století, při jedné z prvních amerických misí Pioneer k Venuši, byla vypuštěna skupina malých sond, které se na padácích snesly do různých míst atmosféry. Tyto miniaturní sondy odhalily, že mraky na Venuši jsou velmi vysoko a pod nimi ve vrstvě o tloušťce asi 45 km je atmosféra naprosto čistá (hlavně proto, že teplota je zde tak vysoká, že nemůže docházet ke kondenzaci mraků). Obrovské množství atmosférického oxidu uhličitého zachycuje sluneční záření, čímž vytváří mocný skleníkový efekt.

Skleníková planeta

Země a Venuše byly ve sluneční soustavě vytvořeny zhruba ve stejnou dobu, takže obě dvě pravděpodobně měly na počátku stejný obsah povrchové vody. Existuje dokonce důkaz, že na Venuši byly kdysi oceány a mírnější klima než dnes. Venuše je však mnohem blíže Slunci a během miliard let byla vystavena působení větších teplot, což zvyšovalo koncentraci vodních par v atmosféře. Páry fungovaly jako skleníkový plyn. Umožňovaly průchod slunečních paprsků, aby zahřívaly povrch, ale vznikající teplo již nepouštěly z atmosféry ven. Tím docházelo k postupnému nárůstu teploty, až do chvíle, než se všechna voda z povrchu vypařila a proměnila se v páru.

Silné UV záření poté páru rozložilo na atomy kyslíku a vodíky, které byly odfouknuty slunečním větrem vanoucím od Slunce. Jakmile Venuše ztratila všechnu vodu, neexistovalo nic, v čem by se absorbovalo velké množství CO2, který se uvolňoval činností mnoha aktivních vulkánů. CO2 je skleníkový plyn, který od té chvíle začal dominovat ve složení atmosféry Venuše. Tím došlo k dalšímu zrychlení globálního oteplování.

Mapování povrchu

Kosmické sondy obíhající kolem Venuše zmapovaly její povrch pomocí radaru. Ten využívá radiové vlny, které jsou schopny proniknout přes hustá mračna atmosféry Venuše a poskytnout nám o povrchu Venuše detailnější informace. Pořízené snímky odhalily, že se na planetě nachází několik rozlehlých náhorních plošin pokrytých vulkány a oddělených od sebe zvlněnými rovinami a hlubokými, klikatými kaňony. Na rozdíl od Země však překvapivě není kůra rozdělena do různých segmentů (ty se na Zemi nazývají tektonické desky). Tento zdánlivě zanedbatelný rozdíl mezi oběma planetami je jedním z faktorů, který stojí za klimatickou krizi této planety.

Sonda Magellan vstoupila na oběžnou dráhu Venuše v roce 1990 a následující 3 roky strávila mapováním jejího povrchu pomocí nejmodernějšího radiolokátoru, který byl v tu dobu k dispozici. Vědci na Zemi mohli díky tomu počítačově sestavit detailní globální mapu Venuše. Ukázalo se, že Venuše je svět, jehož krajina je poseta řadou vulkánů mnoha různých tvarů a forem.

Přítomnost tolika sopek byla překvapivá. Venuše je o něco menší než Země a proto by měla začít svůj vývoj s menší zásobou vnitřního tepla. Za dlouhých 4,5 miliardy let, které uplynuly od vzniku obou planet, by navíc měla jako menší těleso také rychleji vychladnout. Vědci tedy původně odhadovali, že vzhledem k menšímu množství tepla bude na Venuši také nižší sopečná aktivita.

Co bylo dále překvapivé? Vědci nalezli relativně málo impaktních kráterů (dokonce i po zohlednění husté atmosféry). Krátery se na povrchu planety tvoří v průběhu celé její existence, takže jejich nepřítomnost ukazovala na to, že povrch Venuše je relativně mladý - několik stovek milionů let (asi jedna desetina celkového stáří Venuše).

Pod tlakem

Vědci se domnívají, že právě nepřítomnost tektonických desek by mohla pomoci oba jevy, mladý povrch i množství vulkánů, vysvětlit. Původně chladné nitro Venuše v kombinaci s nulovým množstvím povrchové vody (která na Zemi pomáhá "lubrikovat" tektonické desky) způsobily, že se na planetě nevytvořil systém tektonických desek. Teplo vznikající uvnitř planety potom nemohlo, podobně jako je tomu na Zemi, unikat spoji mezi deskami.

Následkem toho docházelo k hromadění tepla pod povrchem. Každých několik set milionů let, když byly vnitřní tlaky již příliš vysoké, došlo k výronům roztavené lávy na povrch. To vedlo ke změnám jeho vzhledu jednak vytvářením sopek, ale také nekonečnými proudy lávy, které nakonec pokryly a setřely většinu staršího terénu.